Dvůr Králové - skoro Brno

Byl jsem ve škole a pan učitel I. Adam mi nabídl jet s ním a s několika dalšími dětmi do Brna. Já jsem souhlasil a za pár dní(14.11. 2010)  jsme se sešli na nádraží, před odjezdem jsme byli obeznámeni co kdo má dělat - já jsem byl velitelem skupiny ze sedmé třídy. Dostal jsem hromadnou jízdneku pro mou skupinu a brzy ráno jsme nasedli do vlaku a jelo se do BRNA. Vše se zdálo super, měl nás čekat nádherný výlet do Brna, měli jsme v plánu navštívit muzeum mumií, ale největším cílem výletu byla jízda nejmodernějšími mezinárodními rychlíky!

 Přejeli jsme stanici Frýdlant v Čechách a jeli dál na Liberec obyčjným vlakem. Ještě ospalí jsme si povídali a pozdně snídali. Prostě jsme se těšili do Brna ( Já tedy hlavně na mumie a na rychlík, to jsem ale netušil co mě čeká...). V Liberci jsme měli 45 minut času a tak jsme se mohli jednotlivě projít po krajském městě. Já a moje skupina jsme zvolili trasu okolo Krajského úřadu, nádherné roubenky a vyhlídky na Liberec. Vše hezky uteklo a my jsme už zase seděli ve vlaku - směr Pardubice. Něco jsme zase zdlábli a povídali si, občasi dokonce i zpívali. Neměli jsme moc dobré spolujezdce - třeba jeden pán(hubený, brýlatý a vysoký v černém roláku - to do dneška nemůžu zapomenout). Když jsme otevřeli okno, protože se tam příšerně topilo, k nám přiběhl a ptal se jestli nejsme blázni, že se tu topí a mi jako nějací paviáni otvíráme okno! A rychle ho zabouchl. Tak jsme se tedy dál potili a pařili v s baťohy u nohou.

Protože to byl modernější vlak byly vagóny rozděleny skleněnou přepážkou a pan učitel Adam seděl ve vedlejší části s dalšími dětmi. Přišel průvodčí, měl husté, černé a krátké vousy, křivě nasazenou čapku a kyselý úšklebek. Řekl nám kde máme vedoucího a ať si tam jdeme sednout, ale jelikož tam bylo plno nevešli jsme se tam a to se průvodčímu vůbec nelíbilo. A tak nám sebral jízdneky s tím jeho kyselím úšklebkem a dlouho se nevracel. Čekalo nás asi ještě deset stanic, než dojedeme do Pardubic.

Za půl hodiny se průvodčí vrátil, proletěl okolo nás až k panu učiteli. Do dneška se divím, že nanarazil do toho skla, měl to prostě vychytané. Jelikož za sebou zavřel nic jsme neslyšeli, ale podle tváře pana učitele a ostatních dětí se nědělo nic dobrého. Asi za deset minut průvodčí náš vagón opustil. Šel jsme se zeptat pana učitele co se děje. Řekl mi že máme jízdenky, na které může jet 7 dětí mladších 15ti let a 2 dospělí. V každé skupině bylo 5 dětí. Takže to bylo v pořádku, ALE my jsme měli dokonalého průvodčí. A ten řekl, že nemáme jak dokázat že je nám méňě než patnáct let. To pan učitel nepředpokládal, já být průvodčí bych to také pochopil. Vždyť nejsme zakrslí třicátníci! 

Zbývalo nám jediné - VYSTOUPIT, také jsme mohli průvodčího přeprat, ale to jsme pak zamítli - co kdybychom ho potkali nazpátek! Vystoupili jsme v obci Dvůr Králové, jaké štěstí, je tu Safari park. Nádraží je asi 2 kilometry nad městečkem a tak jsme sehnali bílou dodávku a řidič nás dopravil dolů, nastoupilo ještě pár dalších lidí. Byla malá a nás bylo asi 25. Okolo 10ti dětí sedělo a ostatní stáli. Rozjeli jsme se, každou chvíli to drncalo a houplalo. Během ani ne minuty se všechna skal zapařila, řidič neustále přední okno otíral a otíral. Konečně jsme dojeli do města. Šli jsme podle cedulí do Safari. Tam jsme měli rozchod, prohlédli si zvířata, projeli se vláčkem a něco snědli. Zajímavý byl nový pavilon hmyzu. Všem se to moc líbilo. Jenže čas utíkal velice rychle a my jsme měli jít, no spíše běžet k dodávce.

Dodávka jezdila každých 45 minut, ale další vlak do Liberce, pokud bychom tento nestihli, měl jet až za dvě a půl hodiny. Já, Pepa - můj spolužák - a pan učitel jsme šli v čele do Safari a tak jsme šli i zpět. Nervozita začala stoupat protože dodávka jela za 4 minuty. Začali jsme bežet, ale nejspíš špatně zahli a vyběhli na rozkopané náměstí. Tam jsme se dohadovali jestli jsme tudy šli. Dodávka jela za 3 minuty. Bylo dost velké teplo a my se začali potit. Někdo byl úplně vzadu, nijak nespěchal, ale my se rozběhli - museli jsme tu dodávku prostě chytit!

Běželi jsme a vyběhli někde u kruhového objezdu. A dodávka nikde... ,,Támhle je!,, zařval Pepa - dodávka jela po kruhovém objezdu směrem na nádraží. My se rozběhli, mávali, křičeli. Lidi okolo na nás koukali, jak na bandu paviánů, jak by řekl pán v roláku. Dodávka ne a ne zastavit. Pepa byl už blízko, já za ním a pan učitel za mnou. Pot z nás tekl proudy.

Dodávka žačala zpomalovat až nakonec zastavila. Otevřela dveře, Pepa vběhl dovnitř a snažil se říct ať počká, že je nás víc. Ale byl tak zadýchaný že vydával jen pazvuky a skřeky. Já a pan učitel jsme doběhli za ním a vše vysvětlili. Automaticky jsme si šel sednout na jednu ze sedaček. Postupně dorazili všichni. V zapařené dodávce jsme dojeli jen tak tak na nádraží.

Za minutu jsem viděl modrý vlak s červeným předním vagónem. Už byl dost blízko a já si něco uvědomil. Co když je tam ten průvodčí? Tím samým vlakem jsme sem jeli! Je to možné? Třeba se už vrací z Pardubic? Ostatní si to taky uvědomili a tak jsme ve strachu vytáhli jízdenky. Nastoupili a čekali....

Spadl mi obrovský kámen ze srdce! Nebyl tam. Pak se jelo klidně. V Liberci jsme měli dvě hodiny a tak jsme se svou skupinkou zajeli do obchodního centra Nisa. A pak hurá domů! Na nádraží jsme se rozloučili a šli domů. Já jsem si doma lehnul a spal. 

Jak bych mohl zapomenout na dokonalého průvodčí a Královedvorský marathón? Asi nijak :-). Moc děkuji panu učiteli a všem mým kamrádům, kteří se na tomto zážitku podíleli. Snad se někdy do Brna podívám.....